Milly

Svět, ve kterém Voldemort žije (VŽ)

Harry

Našel jsem to kouzlo včera, když jsem nemohl spát. Nemůžu teď spát skoro nikdy, zdají se mi strašné sny. Nic mě tu nedrží, tak nemám důvod kouzlo nevyzkoušet. Nenávidím svůj život a pochybuji, že by někde mohlo být hůř. Je mi šestnáct, lidé, které miluji, kolem mě umírají. Cítím se strašně. Kdykoliv se teď podívám na Hermionu nebo Rona, pomyslím si, že brzy také umřou. Na ministerstvu skoro zemřeli. A mohl jsem za to jen já. Nemůžu se jim podívat do očí, jak moc se stydím, jak moc se nenávidím. Možná jsem zbabělec, ale už to tu opravdu nevydržím. To kouzlo by nemuselo zachránit jen mě, mohlo by zachránit úplně všechny. Lidé by mohli přežít.

Jsem fakt rád, že jsem ho našel. Byla to úplná náhoda. Zkoušel jsem zjistit, jestli měl někdo stejně zpackaný život, jako ho mám já a narazil jsem na velmi starou knížku. Podle mě měla být v zakázané sekci, ale nebyla. Ten, kdo to kouzlo vymyslel, psal, že vždycky věřil tomu, že má někde své šťastnější já, on sám šťastný nebyl, takže musel být to smutnější já. Vymyslel formuli, správně mávnul hůlkou a ocitl se v novém životě, kde se konečně cítil šťastný. Přesně to teď zkusím i já. Jdu na to.

Svět, ve kterém Voldemort nežije (VN) – den první

Harry

„Harry!“ ozývá se za mnou velmi známý hlas. Nečekal jsem, že od této osoby někdy uslyším své křestní jméno. Otáčím se, očekávám nenávistný pohled, na který jsem již skoro šest let zvyklý, ale nedočkám se ho. Dívá se na mě, nevím, jak se na mě dívá, ale je to divné. Najednou se jeho ruka zvedá a on mě hladí po tváři a usměje se. Skutečně se usměje. Odskočím od něho, vyděšeně na něho zírám, mám chuť začít křičet, co si to ksakru dovoluje, ale nepřinutím se.

On se zamračí a poté se začne tvářit starostlivě. Takhle se přece Snape nikdy netváří. „Je všechno v pořádku, Harry?“ zeptá se. Zase padlo mé jméno, žádný Potter. Co to jako má být?

 „Omlouvám se, musím jít,“ vykoktám ze sebe a rozeběhnu se ke společenské místnosti. Ignoruji, že na mě křičí. Potřebuji zjistit, co se děje a ne se bavit se Snapem. Společenskou místností rychle proběhnu a zamířím si to do ložnice. Tam zalézám do postele, rychle vykouzlím pár kouzel, aby mě nikdo nerušil, potřebuji přemýšlet.

 Co se to sakra stalo? Snape se na mě nedíval jak na ohavný hmyz. Snape mě pohladil. Vypadalo to, že se o mě bojí. Najednou mi to dojde. Snape neměl mastné vlasy a měl na sobě bílou košili a kalhoty.  Možná to nebyl Snape, nebyl mu vůbec podobný, jen ten hlas. Možná jsem si ho spletl s někým jiným. Ale s kým? Určitě to byl někdo jiný. Pokud se to kouzlo povedlo, tak to mohl být třeba jeho bratr. Má vůbec bráchu? On to určitě nebyl, přesvědčím sám sebe. Už jsem skoro v klidu, když se mi na posteli objeví vzkaz.

Harry, až se budeš cítit lépe, okamžitě přijď za mnou. Očekávám Tě. Tvůj Severus

Něco je vážně špatně. Nebo tohle má být ten šťastnější život, co jsem si přál? Snape, co se o mě stará? Musím to zjistit. Jenže jak? Deník? Mám deník? Mám deník, tedy aspoň ve svém životě ho mám. Třeba si ho píšu i tady. Rychle vyházím věci z kufru a skutečně tam je.

Harry Potter – 1. Ročník, Bradavice

Voldemort mi zabil rodiče, ale Hagrid říkal, že už je pryč. Brumbál si tím nebyl jistý, tak mě prý kvůli nějaké ochraně z krve poslal k tetě. Teď však našel důkaz, že je Voldemort vážně mrtvý a když se dozvěděl, jak se ke mně Dursleiovi chovali, tak se rozhodl, že mi zařídí lepší domov. Ron navrhl, abych bydlel s nimi, to by bylo super. Má spoustu sourozenců.

Takže Voldemort tu nežije, je mrtvý. Husté. To kouzlo se vážně povedlo. A já žiji s Ronem?

S Ronem to nevyšlo, prý jsem moc slavný a Weasleyovi jsou sice hodní, ale nejsou dostatečně politicky vlivní, aby se o mě mohli postarat. Tu politiku moc nechápu. Brumbál však říkal, že má záložní plán. Prý konečně našel potřebné důkazy.

Mám kmotra. Sice je teď v base, ale Brumbál mi vysvětlil, že je nevinný a že už našel způsob, jak to dokázat.

Sírius je boží. Lepšího kmotra jsem si nemohl přát. Často k nám chodí Lupin, Siriusův a taťkův kamarád. Je to vlkodlak. Myslím, že má Siriuse rád a Sirius jeho. Musím se ho na to zeptat. Chci, aby byl šťastný a Lupin je super.

Sirius žije. Cítím, jak něco ledového ve mně začíná tát. Tím končí první ročník. Mohl bych číst dál, ale potřebuji mluvit se Siriusem. Zase ho uvidím. Radostně skáču z postele. Snapea vyřeším pak, teď je na řadě Sirius. Běžím k sovinci, v pokoji jsem rychle sepsal vzkaz, že s ním potřebuji co nejdříve mluvit. Jsem tak natěšený, že si ničeho nevšímám a do někoho narážím.

„Harry?“ zeptá se Lupin překvapeně.

Usměji se na něj a objímám ho. „Remusi.“

„Kam to spěcháš?“ tváří se pobaveně. Nepamatuji si, že bych ho někdy viděl takhle šťastného.

„Potřebuji mluvit se Siriusem, tak jsem mu chtěl poslat dopis, aby se mi hned ozval.“

Remus se zatváří překvapeně. „Proč za ním prostě nezajdeš do kabinetu?“

„Sirius tu učí?“ zeptám se překvapeně.

„Jsi v pořádku?“ ptá se Remus starostlivě.

„Jasně. Neboj se. Půjdeš za Siriusem se mnou?“

VŽ – den první

Severus

Sedím v křesle a nechápu. Něco se muselo stát, nebývám ten, co něco nechápe. Dnes jsem odchytil Pottera, jak běží po chodbě. Jakmile mě uviděl, usmál se. Nebyl to jeho typický provokující smích, usmál se na mě mile. Co to mělo znamenat? Nejdříve mě napadlo, že ho někdo proklel. Jenže pak mě oslovil.

„Ano, Severusi?“ zeptal se.

Myslím, že pokud nás někdo pozoroval, tak mohl vidět, jak můj kamenný obličej vystřídala nevěřícnost. Nevěděl jsem, jak reagovat, tak jsem mu vynadal do rozmazlených harantů, kteří nemají žádnou úctu ke starším, a samozřejmě dostal trest.

Místo, aby se mi omluvil nebo něco drze odsekl, tak se na mě jen nechápavě díval. Po chvilce to vypadalo, že se rozbrečí, ale než jsem si tuto slast mohl užít, utekl. Měl jsem mu udělit další trest, když se znovu rozeběhl pryč, ale byl jsem příliš vykolejený. Má štěstí bastard.

Znovu se musím vrátit k jeho pohledu, když se na mě otočil. Zdálo se, že je nadšený, že mě vidí. Proč? Navíc, proč ho tak sebralo, že jsem mu vynadal? Nebylo to poprvé. Bolí mě z něho hlava. Jdu spát.